Kultura

Výtvarné umění

Vzhledem k počtu druhů zastoupených v Solární říši je množství různorodých stylů takřka bezbřehé. Navíc každá jednotlivá civilizace si nese své vlastní kulturní dědictví a vývoj. Národní říšská galerie v Jihlavě tak co do počtu obrazů praská ve švech a už dávno zastínila legendární Louvre. Historici i profesoři se shodují, že mezi nejvýznamější obrazy lidské historie se řadí tři díla. Mona Lisa od mistra Da Vinciho z počátku 16. století, Vpád plačících andělů do Středozemě "Sauron co neblinká" od neznámého autora s iniciálami EŽ z 21. století a konečně první erotická malba, na kterou pózovala robotická forma života (androidka Lexia) - ikonický obraz "Má jí litinovou" od akademického malíře Koubka z roku 69 NSL.

Dvě ze tří zmíněných děl můžete najít v říšské galerii. "Sauron co neblinká" je však v soukromém vlastictví hydranského filantropa a vyslance Sokara, který ho začátkem 5. století NSL koupil od Země za planetu Lybra IV. O tento dovolenkový ráj s čokoládovými tůněmi a potůčky růžového vína měli Terrané zájem už dlouho. Královna váhala, zda se vzdát uměleckého skvostu, ale nakonec se pro blaho a relaxaci svých občanů rozhodla transakci provést.Vpád plačících andělů je tak jediným obrazem ve známé historii, za který bylo zaplaceno celou planetou, což svědčí o špičkové kvalitě a hodnotě pozemského umění z třetího tisíciletí starého letopočtu.

 

Hudba

Od počátku nového letopočtu zažila nejprve celosvětovou renesanci a později celogakaktický věhlas pozemská klasická hudba. Složitá orchestrální tělesa napodobují druhy prakticky na všech světech Říše a někde přidávají velmi zajímavé lokální nástroje a postupy. Staromilci ovšem nedají dopustit na tradiční pozemské pojetí. Každoroční záhajení koncertní sezóny v pražském Rudolfinu je považováno za prestižní záležitost, které se účastní říšská smetánka. V masové kultuře se pak nejčastěji setkáváme s prvky neoklasicismu, tedy prokládání klasické a moderní elektrické hudby. Mezi nejpopulárnější nástroje patří Guitariano vynalezené Ivanem Mládkem a Autoharfa.

Hudba je samozřejmě i nedílnou součástí státních institucí. Hymnou Solární říše je Dvořákova Devátá novosvětská symfonie. Vesmírná legie sice nemá oficiální hymnu, všichni však za ni považují píseň Morituri te salutant, která zní na všech legijních přehlídkách, stejně jako je zpívána legionáři letícími do bojových akcí.

Sport

Provozování kolektivních sportů a závodů všeho druhu se od roku 1. NSL postupně vytrácelo, až prakticky vymizelo docela. Lidé přišli na to, že při svých cestách ke hvězdám na podobné pitomosti zkrátka nemají čas. Každý si samozřejmě udržuje kondici individuálně, dělat ale něco takového ve skupinách, navíc ještě formou soutěže s mediální podporou je považováno za cosi neobvyklého až nepatřičného. Čestnou výjimku tvoří ženský curling, který je národním sportem Říše. Je pro něj vystavěna speciální (a poslední fungující) sportovní hala v Jablonci nad Nisou, kde se každý rok pořádá mistrovství Říše. Sám král nebo královna pak zahajuje tuto tradici zametáním zlatým koštětem.

Divadlo a film

Psaní, hraní či promítání všemožných her je zábava stará jako lidstvo samo. Ve staletích nového letopočtu je pak nejrozšířenější formou takzvané Digi-drama. Tento umělecký styl kombinuje tradiční divadelní umění s prvky filmové zábavy. Digi-drama je hráno ve speciálnně postavených sálech pro jejich natáčení. Diváci se neúčastní, ale po samotném natočení už se nepřidávají žádné zvláštní efekty formou postprodukce. Veškerá "filmová kouzla" se tak musejí odehrát naživo v sále přímo před kamerami. Historie této formy sahá až do počátku třetího tisíciletí, kdy si klasický 2D i 3D film prošel hlubokou krizí. Od 21. století (starého letopočtu) se totiž čím dál více využívalo pouze počítačové techniky a lidský prvek ztrácel na významu. Místo herců, scénáristů a režisérů bylo vše v rukou stovek a tisíců animátorů (takzvaných minionů). I ti byli postupně nahrazováni počítači a od 23. století tak veškeré filmy už vytvářely jen stroje. Nějakou dobu to lidem stačilo, pak ale došlo k přesycení a odvržení tohoto typu zábavy. Několik set let se potom jako příklad opačného extrému hrálo jen klasické divadlo. Jako kompromisní varianta se později objevilo právě Digi-drama, které sice využívá techniky pro natočení a tvorbu vizuálu, jakákoli dodatečná úprava je však přísně zakázána.

Samostatnou kapitolou jsou herci. V Digi-dramatech patří mezi nejlepší protagonisty takzvaní implanteři. Umělci, kteří se rozhodli podstoupit implantování osobnosti známého herce nebo herečky z minulosti (na základě dochovaných děl a DNA) do svojí. V případech úspěšné implantace nezískává převahu původní ani implantovaná osobnost. Vzniká úplně nová bytost, většinou mimořádně nadaná. Nutno podotknout, že se jedná o výjimečnou techniku a najít vhodné a kompatibilní spojení žijícího herce a legendy z minulosti je nesmírně obtížné (pravděpodobnost úspěchu bývá 1: 4200, naštěstí v případě neúspěchu nedochází k újmě na zdraví). Úspěšní implanteři jsou tak velmi vzácní a cenění po celé galaxii. Jména jako Leopold Belmondo, Andělín Di Caprio, Lydie Mandlová či Květa Thurman patří do zlaté éry Barandovského Digi-dramatu v 5. století NSL.